Silvestr (přejídačka)

Tradiční slovenské oslavy Vánoc a Silvestra se vyznačují stoly přetékajícími jídlem. Tyto Vánoce pro mě nebyly výjimkou a jako kompulzivní přejídačka jsem se opět nedokázala ovládnout, když došlo na jídlo. Neulehčila jsem si to tím, že jsem v rámci příprav upekla a připravila mnoho různých druhů a velkého množství jídla pro svou rodinu (a samozřejmě hlavně pro sebe). Koneckonců jsem dobrá hospodyňka.

Na Silvestra to nebylo jinak, když mi přátelé během dne posílali fotky z příprav na oslavu konce roku v kuchyni nebo ze stolů přetékajících jídlem, na které by byl pyšný i špičkový cateringový servis. Tentokrát jsem se zdržela otázky „Kolik lidí k vám přijde?“ – jednak proto, že jsme v lockdownu, a jednak proto, že jsem si vzpomněla, jak jsem v minulosti touto otázkou nechtěně uvedla hostitele do rozpaků, když odpověď zněla „Nikdo, jen my čtyři“. V programu OA jsem méně než rok, takže jsem si již přiznala, že jsem kompulzivní přejídačka. Proto jsem celý den přemýšlela, jak se vypořádat nejen s přicházejícími fotografickými inspiracemi, ale také s vlastní tradicí, že tento večer bude výjimečný – samozřejmě díky jídlu. V hloubi srdce jsem cítila, že stoly přetékající jídlem opravdu nejsou pro nás čtyři vhodné. Vybrala jsem si tedy menší zlo – koupila jsem v obchodě několik balíčků slaných snacků „pro děti“ (snad ne pro sebe!) a upekla „jen“ jeden druh slaného snacku. Byla jsem na sebe pyšná, že se můj způsob uvažování přece jen trochu změnil. Jak jsem se mýlila.

Bylo kolem deváté hodiny večer a já si uvědomila, že jsem sama v obývacím pokoji a jím všechno, co jsem připravila pro nás čtyři. Mé starší dítě hrálo na počítači a manžel ukládal mladšího do postele – nevypadalo to, že by se k mé oslavě v dohledné době připojili. V televizi nic nedávali. Tak jsem v jedné ruce držela mobil a procházela sociální sítě, abych zjistila, jestli má někdo zajímavější život než já (moje závislost číslo 2), a druhou rukou jsem se krmila, aniž bych se podívala na talíř. Kdyby mi někdo dal na talíř živého kraba, všimla bych si toho příliš pozdě.

Najednou jsem však přišel k rozumu. Zeptal jsem se sám sebe: „Co to děláš, drahý???!!!“. Můj žaludek už hlásil značné nepohodlí, nemluvě o mém duševním stavu.

V tu chvíli mě napadlo někomu zavolat. Jinému členovi OA – jinému přejídači. Bylo mi jasné, že můj večer je už zkažený, a byla jsem ze sebe znechucená. Ale možná bychom se mohli nějak navzájem povzbudit? Nebo by to mohl být jen příjemný rozhovor a popřáli bychom si navzájem vše nejlepší do nového roku. Jsem vděčná za ten telefonát. Když můj kolega přejídač zvedl telefon, dozvěděla jsem se, že ve snaze chránit se před nástrahami, do kterých jsem se dostala já, se zavřel v práci a uklízel a doháněl resty – na Silvestra (!). Najednou mi to došlo – jak bezbranní jsme, když jde o jídlo. Někteří z nás se snaží bránit zuby nehty, prací, úklidem… jiní klidně skórují vlastní gól, aniž by mohli vinit ostatní. Představte si moje překvapení, když jsem zjistil, že to nebyl já, kdo zachránil jeho zdrženlivost od přejídání, ale on, kdo zachránil tu moji. Po našem rozhovoru jsem si dala žvýkačku a od té chvíle až do konce večera jsem do úst nevložila ani sousto. Nemůžu říct, že jsem se na Silvestra 100% zdržela přejídání, ale nástroj „telefonování“ mě zachránil před absolutní fyzickou a psychickou katastrofou. Šla jsem spát s relativně prázdným žaludkem a fantastickým pocitem – poprvé v životě jsem nešla spát přejedená, nafouklá a s bolestmi těla i duše. A za to jsem vděčná. Vím, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale opravdu věřím, že v budoucnu bude více takových „probuzení“ spojených s ochotou přestat dělat to, co dělám. Ale opravdu věřím, že těchto „probuzení“ spojených s ochotou přestat dělat to, co dělám, bude v budoucnu stále více.

Anonymní přejídačka, 1. ledna 2022