Jak moje hlava dostala padáka.

Oficiálně dávám padáka svojí hlavě. Už nedostane ani kousek rozhodovacího práva o mém těle a o jídle. Proč? Protože je to jen loutka, za jejíž nitky tahá závislost.

Dneska jsem vlezla na váhu. Po měsíci dodržování plánu. Po měsíci, jehož cílem vlastně vůbec nebylo hubnout, ale učit se jíst podle plánu, rozeznávat spouštěče, dostat do života a stravování nějaký rytmus a rovnováhu.

Nicméně jsem byla zvědavá a tak jsem na tu váhu vlezla.
Mám o 2 kila míň než před měsícem. Na to, že se nesnažím hubnout a jedním z mých cílů je nehladovět, je to skvělý výsledek.
A moje hlava?

Spustila totálně závislácké chování.
Hledám v koupelně tu nejpřátelštější dlaždici, na které váha ukáže ještě menší číslo. Před vážením se ani nenapiju, abych nevážila náhodou o gram víc. Na váhu lezu s pocitem, že pokud jsem od minule zázrakem nezhubla aspoň 30 kilo, je to fatální prohra.
Vědomně vím, že mi teď o čísla vůbec nejde. Že nechci hubnout rychle. Ale moje hlava už jede svůj zadřený song.
Spustila 3 hodiny naprostého teroru. Že jsem lůzr. Že to stejně nedám. Že tady přece všichni víme, že já už dávno žádnou vůli nemám. Příšerné všepohlcující pocity, že mám hodnotu menší než hadr na podlaze.

Přitom to logicky vůbec nedává smysl.
Sestavila jsem si jídelní plán a měsíc ho dodržuju. Pojmenovala jsem si spouštěče a učím se žít tak, abych po nich neskákala. Šla jsem na 13 meetingů. Našla jsem si sponzorku a udělala první 2 kroky. Píšu si akční plány. Píšu deník vděčnosti a modlím se několikrát denně. Za poslední měsíc jsem udělala víc práce než za předchozí 3 roky.

Reakce mojí hlavy? “Vzdej to, stejně víš, že na to nemáš.”

Takže konec, moje hlava prostě dostává padáka. V oblasti jídla a péče o mé tělo jí prostě nemůžu věřit ani slovo. Musím hledat oporu jinde.
Ve skupině – ano.
U sponzorky – ano.
U Boha – ano.
V mých plánech – ano.
V práci na krocích – ano.
V mojí vlastní hlavě – ne.

Je to divný pocit, nemoct věřit svým vlastním myšlenkám. Jako bych uvnitř nebyla já, ale bydlel tam nějaký parazit.
Jako bych byla schizofrenik a nevěděla, jestli to, co si myslím, je skutečnost.
Je to fakt divný.

Ale je to jediný způsob, jak se naučit zdravě žít.
Hlavo, máš padáka. Se s tim smiř.

Anonymní přejídačka